Z Hlasu mučeníkov – India. Väzenie kvôli modlitbe

Pastor Surjan Khariya se stal křesťanem v roce 2004 poté, co byl uzdraven z nemoci, která předtím připravila o život jeho sedmiletou dcerku. Podobně jako většina obyvatel jeho domorodé vesnice v indickém státě Džárkhand byl i on animistou, uctíval přírodu a přinášel božstvům různé oběti včetně alkoholu. Když však byl uzdraven z nemoci, poté, co se za něho křesťané modlili, odevzdal svůj život Kristu a později se u něho doma začala scházet domácí církev.

Jiný člen jeho domácího společenství, muž jménem Kolah Lohra, by kdysi o pastorův dům tak říkajíc ani nezavadil. Ale jednoho dne v roce 2010 uslyšel z domu vycházet zvuky právě probíhající bohoslužby a Kolah, po léta propadlý alkoholu i jiným opiátům, vnikl v podroušeném stavu do shromáždění, kde začal ihned tancovat a hulákat. Jeho opilecká produkce však shromážděné křesťany nevyvedla z míry. Pozvali ho, aby k nim přišel na druhý den, což se kupodivu skutečně stalo. A když se za něho přítomní křesťané modlili, pocítil náhle, že se v něm někde hluboko uvnitř cosi změnilo. Po návratu domů popadl veškerý alkohol, tabák a další drogy a vyházel všechno na smetiště.

V roce 2017 se Kolahův sedmadvacetiletý synovec Krišna i s manželkou rozhodli, že také budou následovat Ježíše a připojili se k církvi, do které chodil jejich strýc.

„Byli jsme v té době my i naše tři děti všichni nemocní. Když jsme ale začali navštěvovat shromáždění a modlili se za své obtíže, problémy postupně mizely.“

Surjan, Kolah a Krišna zakusili ve svých životech moc Kristovu, která je osvobodila od praktik animismu, a oni začali následovat Ježíše. Do shromáždění pak začali přicházet další a další vesničané s různými modlitebními žádostmi.

Později se ale stalo, že se objevil jeden mladší vesničan s prosbou o modlitby za svoji nemocnou manželku. Křesťané sice bez váhání souhlasili a za ženu se modlili, nicméně ta po několika dnech zemřela. Toho využili lidé, kteří stáli vůči křesťanům v opozici a proměna jejich života se jim nelíbila.

Nějakou dobu předtím se vesničané na křesťany rozzlobili kvůli tomu, že se odmítli účastnit společného rituálního honu, kterým je podle tradice usmiřováno přírodní božstvo. Zatímco někteří chtěli křesťany z vesnice rovnou vyhnat, místní předáci se nakonec rozhodli pro uložení tak velké pokuty, že ji křesťané nebyli schopni zaplatit. Vesničané pak odstranili jména křesťanů ze seznamu, podle kterého se obyvatelům vydávaly lístky na potraviny, a také jim znemožnili přístup k vesnické studni. Křesťané nakonec zaplatili alespoň část pokuty, díky čemuž napětí vůči nim částečně polevilo, ale jen do chvíle, než zmíněná žena zemřela. Pak vzplály plameny nevole nanovo.

Silní ve víře

Ačkoli Surjan, Kolah a Krišna nebyli jedinými křesťany, kteří se modlili v církvi za nemocné lidi, byli jedinými, které vesničané dokázali jmenovat. Poté, co je vesničtí předáci obvinili z vraždy, předali muže 13. listopadu 2017 policii. Zadržení křesťané ale zůstávali klidní, neboť byli přesvědčeni, že nic zlého nespáchali a musejí být v krátké době propuštěni. Surjan setrvával ve víře, že Bůh nad nimi bdí a celou záležitost považoval za zkoušku víry a utrpení pro jméno Kristovo.

„Nedělali jsme nic sami za sebe, usilovali jsme jen naplňovat Boží vůli,“ prohlašuje tento indický křesťan. „A Bůh bdí nad celým naším životem. Protože Pán za nás strpěl smrt na kříži, považovali jsme své obtíže za nepatrnou oběť.“

Muži nakonec strávili ve vězení devět a půl měsíce. Dozorci jim říkali „Halelujáci“ a mluvili o nich jako o vyznavačích cizího náboženství, neboť byli ve vězení jedinými křesťany. Každé ráno, sotva vstali, se společně modlili a pak si četli Bibli, kterou jim do vězení přinesl jeden z příbuzných.

„Když si lidé všimli, že se modlíme a čteme Písmo, přicházeli někteří za námi a prosili nás o přímluvné modlitby,“ vzpomíná Surjan.

Četli jsme jim některé biblické verše, které se hodily v jejich situaci, a když nás později přeložili do jiného vězení, opouštěli jsme již hlouček třinácti lidí, kteří, jak se zdálo, se v plné vážnosti rozhodli následovat Ježíše.

A tak se tři věznění křesťané na jedné straně radovali, že mohou zvěstovat evangelium svým spoluvězňům, na druhé straně však žili ve stálých obavách o své rodiny, jak snášejí tíživou situaci v důsledku jejich uvěznění. Kdykoli přišla Kolaha navštívit do vězení jeho manželka, vyptával se jí, zda nepřestala chodit do shromáždění. Vždy se mu však dostávalo rozhodného ujištění o pevnosti její víry. Kolah měl také starosti o Krišnu, který se stal křesťanem pouhý měsíc před svým zatčením. „Trápilo mě, že sotva přijal Krista, hned se dostal do takových problémů,“ prohlašuje Kolah.

Ačkoli stál Krišna sám ve víře pevně, také on se obával o svoji rodinu.

„Sami jsme sice žádnými pochybnostmi víry neprocházeli, ale o to více jsme se strachovali o naše rodiny,“ vzpomíná Krišna. „Po třech měsících strávených ve vězení se mi najednou začalo hlavou honit, co všechno by se mohlo mojí rodině stát a zda ještě vůbec někdy uvidím svoji rodinu, své děti. A to byly asi nejtěžší chvíle, které jsem ve vězení zakusil.“

Nakonec se v srpnu 2018 podařilo právníkovi, kterého najal Hlas mučedníků, vymoci propuštění všech tří křesťanů na kauci. Muži se tak mohli vrátit ke svým rodinám. Jejich žalobce sice může proti jejich propuštění na kauci vznést stížnost, ale všichni doufají, že případ bude u konce dřív, než by taková stížnost byla vyřízena. Musejí ovšem podnikat poměrně dlouhé cesty do provinčního města k soudnímu slyšení a brát si kvůli tomu v práci volno. Na druhé straně muži uvádějí, že jejich vztahy s vesničany se po návratu z vězení uklidňují a nabývají zase normální podoby.

Třebaže byl devítiměsíční pobyt ve vězení po všech stránkách velmi náročný, všichni tři křesťané uvádějí, že to byl čas, kdy si zcela jasně uvědomovali Boží pomoc a péči.

„Když jsem se ocitl ve vězení, připadal jsem si skoro jako v pekle. Ale postupně jsem začal cítit Boží přítomnost a když jsem z vězení vyšel, byl jsem duchovně mnohem silnější, poznal jsem mnohem více moc modlitby a myslím, že jsem nyní o něco blíž Pánu a toužím také posilovat ostatní.“

Taktéž Krišna, který je křesťanem relativně krátkou dobu, byl ve vězení velmi povzbuzen společenstvím s oběma zkušenějšími druhy ve víře.

„Nelitujeme toho, co se stalo, i když to byl velký zásah do našich životů, vždyť cenné bylo již jen poznání, že tolik lidí se o nás staralo, modlilo a zajímalo,“ prohlašuje Krišna.

Místní noviny a televizní stanice sledovaly podrobně soud těchto tří mužů a Surjan prohlašuje, že se po propuštění cítil skoro jako nějaká celebrita, protože všichni kolem je najednou znali.

„Připadal jsem si jako někdo, komu Bůh požehnal a vyvolil si ho za svůj nástroj,“ prohlašuje. „Současně si však uvědomuji velikou zodpovědnost, kterou mám vůči okolním lidem, abych jim zvěstoval světlo Kristovo.“

Surjan je na druhé straně nyní mnohem opatrnější, když někomu zvěstuje evangelium.

„Jsem přece jen obezřetnější a nechtěl bych se vrátit zase do vězení,“ přiznává. „Avšak i nadále se snažím sdílet Boží slovo s každým, ať už to přinese či nepřinese ovoce, neboť setbu Božího slova do srdcí lidí považuji za své poslání.“

Tito muži, kteří strávili devět měsíců ve vězení kvůli tomu, že se modlili za nemocnou ženu, jsou i nadále připraveni modlit se za všechny potřebné, přinášet naději svým krajanům a usilovat, aby se obrátili od uctívání přírody k uctívání Stvořitele.