Od moslimskej viery k biblii a Ježišovi

Úvod. Ak budete čítať, čo všetko táto žena robila v rámci viery, mohli by ste sa nazdávať, že ide o katolícku sväticu. Posty, niekoľkohodinové modlitby, oplakávania svätcov, svojich hriechov, obety. Toto je jednoducho náboženstvo. Náboženstvo vyžaduje konať neskutočné veci, pri ktorých pôsobia temné sily, ktoré pridávajú zázraky, divy, nadprirodzeno, aby tieto veci vyzerali dôveryhodne. Až keď človek príde k biblii, k slovu Živého Boha, k slovu tak mocnému, ktoré má moc spasiť, obrátiť život človeka naruby – potom sa stane skutočný zázrak – zrodí sa viera…

Nepřítomně jsem zírala na hrst prášků na spaní v dlani. Co jiného mi zbývalo? Nevydařené manželství následované zavržením netolerantní společností po rozvodu, bezbřehá ostuda, kterou jsem způsobila rodině, matka umírající na roztroušenou sklerózu. Už jsem to všechno nedokázala vydržet. Sebevražda se zdála být jediným východiskem z bolesti. Hodila jsem pilulky do úst, spláchla sklenicí vody a čekala na pokoj, po kterém jsem tak zoufale prahla.

V raném věku jsem se plně oddala jedinému Bohu, kterého jsem znala – Alláhovi. Pokud se mi podaří splnit všechny jeho požadavky, odpoví mi na modlitby, naplní mě pokojem a jednoho dne mi umožní vstoupit do ráje, říkala jsem si. Ve čtrnácti letech jsem se připojila ke skupině Zeinabiyeh (Dům Zajnábův), kde ženy studují Korán a učí se, jak co nejlépe potěšit Alláha. Přestože je organizace zasvěcena imámovi Hazratovi Zajnábovi, modlily jsme se i k celé řadě dalších imámů.

Moji rodiče – zejména otec – ani další příbuzní nechtěli, abych do této organizace vstoupila. Nějakou dobu jsem před nimi svou činnost tajila. Svou horlivostí jsem si brzy získala pozornost a také možnost sloužit v Zajnábově domě na posvátném místě, kde bylo uctíváno dvanáct imámů, islámských svatých mužů. Posléze jsem v žebříčku postoupila ještě výše, sloužila jsem a uctívala Hazrat Zajnáb, sestru imáma Husejna, a nakonec jsem se propracovala až na úplně nejvyšší vrchol. Pod vedením islámských učitelů jsem mohla studovat, učit se zpaměti a překládat kratší pasáže Koránu z arabštiny – Muhammadova jazyka – do fársí, kterým hovoří většina Íránců.

Po celých sedm let života v Zajnábově domě jsem každý den hodinu po půlnoci vstávala k modlitbám. Slezla jsem z horního patra postele (pode mnou spala mladší sestra), nesedla jsem si však k malému stolku nebo na pohovku, ale rozprostřela jsem si uprostřed místnosti modlitební kobereček, zapálila svíčku, posadila se na zem a modlila se až do pěti hodin ráno.

Když bylo hezké počasí, po východu slunce jsem vylezla na střechu a v modlitbách pokračovala. Sedm dní v týdnu jsem se postupně modlila za všechny imámy a jejich rodiny.
Po dokončení ranních modliteb jsem strávila celý den ve škole a poté se vrátila zpátky do Zajnábova domu, kde následovaly další modlitby. V pět hodin odpoledne jsme odříkávaly modlitby, které se všichni muslimové modlí pětkrát denně. Pokud jsme neměly na práci nic jiného, v modlitbách jsme pokračovaly. Někdy byl na pořadu dne speciální program, který trval až do půlnoci; po jeho skončení jsem se vrátila domů, na hodinu nebo dvě si zdřímla a začala se modlit znovu.

Po vyučování a modlitbách jsme nějakou dobu strávily oplakáváním zesnulých proroků. Při této příležitosti jsme se oblékaly do černého. Za mou horlivost mi učitelé přidělili pásku, kterou jsem si připevňovala na ruku na znamení jakéhosi vyvolení k této konkrétní činnosti.

Každé úterý jsem se scházela k modlitbám se čtyřmi stovkami dalších žen. Začaly jsme ve dvě hodiny odpoledne a modlily se až do devíti večer. Věkové složení této skupiny bylo opravdu různorodé, od pětiletých dívenek až po devadesátileté stařeny. Rodiče k nám přiváděli své dcery, neboť pro ně bylo důležité znát Korán a naučit se, jak uctívat Alláha.

Nahlas jsme zpívaly žalozpěvy za zesnulé imámy. Když všechny ženy odešly, dostala jsem koště a hadry, abych celý dům uklidila a umyla nádobí. I těmito činnostmi jsem se snažila sloužit Alláhovi. Při úklidu jsem se dlouhé hodiny hrbila a přivodila si bolesti zad, krku a ramenou, které mě trápí dodnes.

Když se některý den nekonala společná shromáždění, scházely jsme se v menších skupinkách. Podlahy pokrývaly perské koberce se vzory vyšeptalými roky modliteb. Stěny byly obloženy velkými polštáři, o které jsme se mohly opírat. K vybraným modlitbám jsme se uchylovaly do malé místnosti vyhrazené pouze k tomuto účelu. Odsunuly jsme posuvné dveře, odhrnuly těžký zelený závěs a průsvitnou zelenou síťku a ocitly se v prostoru velikosti šatníku. Zevnitř jsme na výklenek ve dveřích uvázaly pruh zelené látky na znamení smlouvy s imámy, aby nám na naše modlitby odpověděli. Na stěnách visely jejich obrazy. Pokud jsme pořádaly mimořádné setkání na počest některého z nich, ať už se jednalo o výročí narození nebo oplakávání jejich úmrtí, nechali jsme dveře a závěsy roztažené, abychom na jejich obrazy viděly.

V rámci služby Alláhovi jsem po odchodu posledních modlitebnic uklízela. V malé místnosti zasvěcené imámům jsem čistila skleněné rámy obrazů a přitom předkládala vlastní modlitby a prosby s pevným přesvědčením, že budou vyslyšeny.

Při jednom ze svátků jsme naplnily velkou plechovou vanu vodou a na patnáct dní ji zaklopily. Po celou dobu jsme se před vanou klaněly, předčítaly verše z Koránu a truchlily za zesnulé imámy. Po patnácti dnech jsme sundaly víko a rozlévaly vodu do malých lahviček, které jsme následně rozdávaly lidem. Všichni účastníci obřadu plakali a všemožnými způsoby projevovali lítost.

K ponurým obřadům patřily také masové pochody ulicemi. Truchlící muži kráčeli v dlouhých zástupech a mrskali se řetězy. Ženy se těchto průvodů nesměly účastnit, dokonce ani jim přihlížet. Nesměly jsme muže vidět ani tehdy, když vycházeli ze dveří svých domů. Ženy vykonávaly stejné rituály jako muži, ale pouze doma. Vytvořily jsme kroužek a začaly jsme projevovat zármutek. Uprostřed kroužku ženy padaly na zem a drásaly si obličeje. Jiné bily hlavami o zem a vytrhávaly si vlasy. Při jednom svátku jsme se tloukly do hrudníku tak silně, že jsme si nadělaly mnoho bolestivých modřin. Po truchlícím rituálu jsme uvařily nějaké jídlo, rozdaly ho chudým a v modlitbách prosily Alláha, aby pro ně něco udělal – ať požádají o cokoli.

Věřily jsme, že když jsme se modlily za zesnulé imámy, obracely jsme se k Alláhovi. V mládí jsem se při modlitbách často ztrácela v myšlenkách. Moje duchovní horlivost ochabovala, a přestože mě rutina ubíjela, bála jsem se trestu, pokud bych přestala. Mnoho děvčat z tohoto důvodu onemocnělo a podlehlo depresím.

Imám Chomejní, světec, jehož pokyny se naše organizace řídila, vydal pro všechny Zajnábovy domy instrukce, podle kterých bychom neměly poslouchat hudbu, ale směly jsme se pouze občas dívat na video. A tak jsme mohly vidět, jak muslimové obcházejí Ka’bu, černý kámen v Mekce, a zpívají přitom své truchlivé pohřební písně. Imám vyjádřil jisté pochybnosti, zda tyto písně někdy uslyšíme. Nedovoloval nám účast na svatbách nebo jiných oslavách, ani žádné jiné zapojování se do smíšené společnosti.

Abychom si zachovaly čistotu, nesměly jsme se dívat na zahraniční filmy. Když jsme si žádaly vysvětlení, řekli nám: „Muži v nich nosí oblečení bez rukávů a ženy krátké sukně. Vaše oči by to poblouznilo.“

Naši učitelé nám také vysvětlovali, že imám Zaman, který kdysi záhadně zmizel, se znovu zjeví na konci věků a bezprostředně po něm přijde také Ježíš. Společně vyhlásí nové království. Z této útěchy jsem čerpala chabou naději do budoucna.

V minulosti se mnoho imámů stalo terčem útoků a nakonec skončilo ve vězení. Když jsme za ně se sto padesáti dalšími ženami truchlily, omotaly jsme si hlavu pruhem látky se jménem konkrétního imáma, opásaly se provazem a spojily se jím dohromady. Poté jsme chodily kolem našeho domu, mazaly si na hlavu bláto, plakaly a působily si fyzickou bolest v naději, že si tak získáme Alláhovu přízeň.

Stále jsem před sebou viděla své hříchy. Nedokázala jsem zapomenout na dny, kdy jsem se chovala opravdu hrozně. Byla jsem přesvědčená, že na mě Alláh musí být rozzlobený. Měla jsem takový strach ze smrti a ze soudu, že jsem o nich odmítala byť jen přemýšlet. Dokonce i Muhammadova dcera se Alláha bála tolik, že vyplakala plnou nádobu slz, když ji navštívil. Pokud se někdo tak čistý obával smrti, jak jsem mohla čekat, že se dostanu do nebe? Věděla jsem, že nádobu plnou slz nikdy nevypláču.

V noci se mi zdály děsivé sny o umírání. Učili mě, že když nebožtík sestoupí do podsvětí, všichni duchové zemřelých se na něj vrhnou, pokud nevěřil ve dvanáct imámů a nemodlil se k nim, nebo pokud nežil dostatečně příkladným životem. A tak zatímco jsem se den za dnem účastnila obřadů a plakala, nosila jsem s sebou kapesník, do kterého jsem shromažďovala slzy. Až se imám Zaman vrátí, ukážu mu ho a řeknu: „Podívej se! Všechny tyto slzy jsem vyplakala pro tebe.“

Členství v organizaci Zajnábův dům zcela ovládalo můj život po sedm let. Nesmírně jsem se snažila. Hledala jsem ve svém náboženství pokoj, avšak nenalézala jsem ho. Místo toho se vše jen zhoršovalo, včetně depresí. Obávala jsem se, že když mi zpod šátku vyklouzne jediný vlas, Alláh mě v nebi za vlasy pověsí a nechá mě tak viset navěky. Na rukou jsme nosily návleky, abychom neodhalily ani kousek pokožky. Tvrdili nám, že jinak budeme za ruce viset v nebi. Na nohy jsem si navlékala silné černé ponožky. Pokud bych před někým nechtěně odhalila kotníky, Alláh by mě opakovaně spouštěl do pekla a pálil mi v něm nohy. Do nebe jsem se mohla dostat pouze pod podmínkou, že budu nosit předepsané oblečení a neustále plakat. Nakonec jsem v jednadvaceti letech Zajnábův dům opustila. Studium bylo u konce. Ukázali mi velice zlého, rozhněvaného boha.

Když mi bylo osmnáct, požádal mě jistý mladík o ruku a otec se sňatkem souhlasil. Návid studoval v Evropě i Íránu. Když mému otci řekl, že má opět v plánu odcestovat na studia do zahraničí, otec mu řekl: „Učiň, jak myslíš. Padinu pro tebe uchováme a až se vrátíš, budete mít opravdové zásnuby a svatbu.“

Když jsem se s Návidem setkala na obřadu, při kterém mě oficiálně požádal o ruku, zamilovala jsem se do něj. Někdo si mě vybral, někdo mě má rád! Návid zařídil, abych mohla během jeho nepřítomnosti bydlet u jeho rodičů, aby se mě mezitím nikdo ani nedotkl. Znamenalo to pro mě určitá omezení – nemohla jsem navštěvovat vlastní rodiče ani své blízké tak často, jak bych chtěla.

Modlila jsem se k Alláhovi za Návidovo bezpečí. Jako správná muslimka jsem nemohla Návida kontaktovat přímo. Musela jsem zajít za imámem Husejnem, uplatit ho dobrými skutky a dary a snažit se na něj naléhat, aby přesvědčil Návida, ať mi zavolá. Když Návid nevolal, domnívala jsem se, že jsem musela udělat něco špatně.

Návid stále tvrdil, že pokračuje v magisterském studiu. Domů jezdil jednou za rok. Protože jsme spolu dva měsíce žili, aniž bychom byli oddáni, příbuzní se na mě dívali jako na ženu pokleslých mravů. Protože jsme však oficiálně nevstoupili do manželství, nemusel se se mnou Návid před odjezdem rozvádět.

Protože jsem od Návida nedostávala žádné peníze, našla jsem si práci jako pomocná síla ve zdravotnictví. Pracovala jsem od sedmi hodin ráno do sedmi večer. Po práci jsem vzala růženec, odříkala svých pět modliteb a padla do postele, jen abych druhý den začala znovu.
Práce mi pomáhala zapomínat na bolest a neradostnou situaci. Deprese se však prohlubovaly a všimli si jich i mí kolegové. Když jsem si postěžovala, že v noci nemohu spát, doktoři mi předepsali prášky na spaní. Pokud nezabraly, předepsali mi nějaké silnější.

V nemocnici jsem se spřátelila s jednou zdravotní sestrou, křesťankou z arménské církve. Její vyrovnanost a pokoj na mě dělaly skutečný dojem. Když někdo zemřel, všichni plakali, ona však ne. Ptala se jich: „Proč pláčete?“ Také jsem si všimla, že když ostatní sestry pomlouvaly kolegy, křesťanská přítelkyně se šíření klepů neúčastnila.

Když jsem požádala o volno, abych se opět mohla zúčastnit nějakého rituálu, při kterém muslimové společně truchlí, trvala na tom, abych přišla do práce. Dívala jsem se z okna a v duchu vykračovala se zástupem účastníků, kteří si plácali na hlavu bláto a trýznili svá těla, když pochodovali kolem nemocnice. Vrátila jsem se na sesternu a přítelkyně se zeptala:

„Takže dnes truchlíte za nějakého imáma – a ještě za nějakého jiného imáma?“
„Přesně tak.“
„Nechápu, jak můžeš být muslimkou. Když ti něco řeknu, nebudeš se zlobit, prosím?“
„Nebudu.“ Vážila jsem si jejího přátelství.
„Jak je možné, že dokážete chodit kolem nemocnice a odsuzovat druhé lidi? Lámete lidem srdce a pak se modlíte k imámovi Husejnovi.“

Nenapadla mě žádná odpověď a tak jsem se zeptala: „A co vlastně děláte vy [křesťané]?“
„Máme jednoho Boha. Tento Bůh má jednoho Syna – Ježíše Krista. Za celý rok slavíme jediný svátek. Nosíme normální oblečení a netruchlíme. Vy se pořád rmoutíte kvůli tisícovce nejrůznějších imámů.“
Její odpověď mě zaujala; chtěla jsem se dozvědět víc.
Po třech letech práce v nemocnici se Návid vrátil. Omluvil se mým rodičům, čím jsem kvůli němu musela projít. „Chci si Padinu vzít a obnovit její dobrou pověst.“ Mně se přiznal: „Stále jsem se snažil navázat vztah s nějakou ženou, ale nikdy jsem nebyl šťastný. Nejspíš je mi souzeno být s tebou.“

O dvě hodiny později jsme podepsali patřičné dokumenty a oficiálně se stali mužem a ženou. Protože jsem byla přesvědčena, že mé deprese pramenily ze zkrachovalého manželství a zničené pověsti, domnívala jsem se, že naplněním pětiletého snu vše náhle zmizí. Nějakou dobu to fungovalo, než se Návid rozhodl vrátit do Kanady. Zjistila jsem, že se tam oženil s nějakou Kanaďankou, aby získal občanství. Tvrdil, že manželství nikdy nenaplnil (pohlavním stykem, pozn. překl.). Nová žena se s ním ale odmítla rozvést; chtěla se pomstít. Když jsem se zeptala, proč nemůže zažádat, abych za ním přijela, řekl mi, že kdyby v Kanadě zjistili, že má jinou manželku, občanství by mu nedali.
„Neměj strach,“ ujišťoval mě. „Jednoho dne pro tebe přijedu. Dělám, co můžu, aby nás tady čekal skvělý život.“

Manželovi příbuzní mě obviňovali, že se Návid nechce vrátit domů kvůli mně. „Určitě děláš něco špatně.“

Všemožně jsem se snažila, aby mě začali mít rádi. Nakonec Návid prohlásil, že přijede na měsíc domů, protože jsem ke všem byla tak milá. Měsíc, který strávil v Íránu, však do našeho vztahu přinesl jen spoustu problémů a otázek. Uchylovala jsem se ke kompromisům, jen aby v mém životě zůstal. Trval na tom, abych dala v práci výpověď a ukončila veškeré styky s přáteli. Dokonce po mně chtěl, abych přestala navštěvovat svatby příbuzných. Protože jsem žila s jeho příbuznými, věnovala jsem se stále méně činnostem. Získával nade mnou větší a větší moc. Deprese a nespavost se jen zhoršovaly.

Jednoho večera jsem se v televizi dívala na přenos bohoslužby, kde pastoři zpívali: „Ježíš je moje světlo, Ježíš je moje světlo.“

Kamera přejela po místnosti a zachytila tváře několika účastníků. Všichni vypadali nesmírně šťastně. Malé děti poskakovaly, zpívaly a tleskaly rukama. Dokonce i staří lidé radostně pozvedali ruce. Je to vůbec možné? divila jsem se. Neměli by snad truchlit?
Následoval křest. Něco podobného jsem nikdy neviděla. Dozvěděla jsem se, že křest znamená odplavení všech našich hříchů, smrt s Ježíšem, povstání k novému životu a úplné odpuštění. Hlavou se mi stále honily myšlenky, jak jsem hrozná a hříšná. V tomhle televizním programu jsem uviděla, že mohu být od všeho osvobozena.

Chtěla jsem být šťastná jako tito lidé. I když jsem byla uvězněná doma, začala jsem program sledovat pravidelně. Porovnávala jsem kazatele s imámem Chomejním, který se nikdy neusmál. Islámští svatí mužové v íránské televizi celé hodiny strnule seděli a se zarputilými výrazy ve tváři kritizovali ostatní země. Účastníci této nové televizní show se zdáli být šťastní, naplnění pokojem, dokonce radostí. V čem spočívá rozdíl? Musela jsem o tom přemýšlet. Když se na obrazovce objevilo mezinárodní telefonní číslo, zavolala jsem na něj. Řekla jsem jim, že bych chtěla hovořit s mužem s bílými vlasy, pastorem Hormúzem. Pustili mě do éteru. Zeptala jsem se jich, proč jsou tak šťastní. Povídali si se mnou o Ježíši.

Následující týden mi nějaká íránská paní věnovala Bibli. Byla jsem velice překvapená. Zdráhala jsem se ji otevřít kvůli obavám, aby mě bůh mého vyznání neposlal do pekla. V následujícím roce se můj život začal měnit. S Návidem jsme si telefonovali a náš vztah se zlepšil.

Stále jsem rozkládala svůj modlitební kobereček, obracela se čelem k Mekce a modlila se jako vždycky. Když jsem však s obřadnými modlitbami skončila, modlila jsem se k Ježíši. Chápala jsem to tak, že se k němu nemodlím jako k Bohu, ale jako k prorokovi nebo prostě k člověku na vyšší úrovni, k prostředníkovi. Ježíš byl pro mě dalším z imámů.
Celý rok jsem měla dojem, že když se k Ježíši modlím, jedná v můj prospěch. V minulosti jsem se postila

a modlila a nikdy jsem neobdržela žádné požehnání, jenom prokletí. Pak jsem se začala modlit k Ježíši. Přešla jsem k oknu a řekla: „Ježíši, opravdu Tě potřebuji. Potřebuji od Tebe to a to.“ A ono se to stalo, aniž bych cokoli sama udělala.
Každý večer v deset hodin jsem si sedla k televizi, abych se o křesťanství dozvěděla více. Kdykoli však nějaký kazatel označil Ježíše za Boha, přepnula jsem kanál. Byla jsem vychovávána k přesvědčení, že křesťané jsou bezvěrci. Nechovají k Bohu žádný respekt. Pokud se dotknou nějakého jídla, správný muslim by ho neměl jíst. Byli to pro mě špinaví, nečistí fanatici.

Jakmile jsem začala číst Bibli, nemohla jsem se jí nasytit. Vypravila jsem se za svou arménskou přítelkyní, přestože mi to Návid zakázal. Kladla jsem jí spoustu otázek a ona mi na ně odpovídala. Jindy jsem zavolala lidem vystupujícím v televizním programu.
Nedokázala jsem pochopit, jak mohou tito lidé milovat Boha, který by přeci měl být zlý a děsivý. Byla jsem televizním programem úplně posedlá – posedlá láskou, kterou jsem mohla vidět ve tvářích těch lidí. Prostě někde existovali lidé, dokonce staří lidé, kteří měli radost ze života, a já jsem byla mladá a žádnou radost ze života jsem neměla. Postavila jsem kolem sebe náboženské zdi a srdce mi ztvrdlo. Jednoho dne jsem do televize zavolala znovu. Poznali mě po hlase.

Pastor se zeptal: „Padino, kým je pro tebe Kristus?“
Zarazilo mě, že mě oslovil jménem (z islámské společnosti jsem byla zvyklá na oslovování příjmením), a tak jsem ze sebe s pláčem vykoktala: „Chápu Ježíše jako někoho, kdo je světlem – Božím Světlem – které se od Boha oddělilo.“

Chvíli jsme s pastorem hovořili a nakonec se za mě pomodlil. Prožila jsem nesmírné požehnání. Od té chvíle mi bylo jasné, že Ježíš nebyl pouhým imámem nebo prorokem. Volala jsem jim každý týden a modlila se za pokoj v duši. Když jsem sledovala večerní programy, můj strach z Boha ustupoval. Na začátku ramadánu jsem pastorovi opět zavolala. Nevěděla jsem, co si mám počít. Mám dodržovat půst a islámské obřady, nebo ne? Po rozhovoru s ním jsem se rozhodla, že nic dodržovat nebudu.

Postihne mě Alláh nějakým způsobem? Zlobí se na mě? Zabije mě? Ublíží mé rodině?
Moje matka, velmi nábožná žena zcela vydaná islámu, již několik let trpěla roztroušenou sklerózou. Lékaři tvrdili, že brzy ochrne, zvětší se jí plíce a zemře. Když jsem jí řekla o televizním programu, dívala se na něj se mnou. Po prvním shlédnutí vykřikla: „To je ono! To je přesně to, co jsem hledala.“

Matčina nemoc a moje problémové manželství k depresi jen přispívaly. Uprostřed toho všeho manžel přijel na měsíc domů. S umírající matkou neprojevoval žádný soucit – choval se, jako by se ho to netýkalo. Již čtyři roky jsme byli oddáni, nikdy mě však nepřijal jako svou ženu. Neustále sliboval: „Teď jsem strašně zaneprázdněný, ale už brzy se vrátím a odvezu tě s sebou do Kanady.“

Neshodli jsme se vůbec v ničem. Nedokázala jsem mu vysvětlit, co kvůli matce prožívám. Nevadilo mu, že vím, jak se neustále snaží koketovat s děvčaty. Bezprostředně po návratu do Kanady mi zavolal: „Hele, došlo mi, že už spolu nemáme nic společného. Nechme toho. Rozveďme se.“

Když prohlásil, že už mě nechce, nezmohla jsem se na slovo. Obětovala jsem mu deset let života. Byla to ta nejhorší zpráva, jakou se matka mohla dozvědět. Stres roztroušenou sklerózu ještě zhoršuje. Rodiče se nakonec o rozvodu dozvěděli a rozlítili se k nepříčetnosti. Návida vždy podporovali. Nemohli uvěřit, že usiluje o rozvod. Zdravotní stav matky se skutečně zhoršil stejně jako moje deprese. Tu noc jsem se rozhodla všechno skoncovat.

Sotva jsem pilulky polkla, matka vstala z postele. Jakmile mě spatřila, věděla, že jsem udělala něco špatného.
„Ty sis vzala prášky?“
Zalhala jsem.
„Ale ano, vzala!“ Okamžitě mě donutila vypít jogurt, takže jsem všechno vyzvrátila.
Zachránila mi život, já jsem však reagovala po svém. „Mami, tentokrát jsi mě zastavila a prášky jsem vyzvracela. Já to ale udělám znovu.“

Už jsem byla definitivně rozhodnutá, že si život nakonec nějakým způsobem vezmu. Také jsem přestala sledovat křesťanský televizní program. Jednou večer ale sestra pustila televizi a zesílila zvuk, až se celý dům otřásal v základech. Úvodní znělku jsem okamžitě poznala. Matka vstala z postele a šla se dívat.

Pořad se tentokrát věnoval lidem, kteří užívali antidepresiva a účastníci divákům radili, jak se mají depresí zbavit. Zatímco sestra nechápala, proč by to někdo dělal, s matkou jsme plakaly radostí, že jsme konečně nalezly na mou depresi lék. Na konci programu jim matka zavolala, aby se s kazatelem společně modlila. Poté mi předala sluchátko.
Nechtěla jsem si telefon vzít. Byla jsem přesvědčená, že nikoho nezajímám. Dokáže mi kazatel vrátit Návida? Dokáže uzdravit mou matku? Nakonec jsem po sluchátku sáhla. S naprosto chladným srdcem i tónem jsem začala s kazatelem hovořit.

Laskavost v jeho hlase však něco uvnitř mě zlomila. Rozplakala jsem se a svěřila se mu úplně se vším.

„Tvoje matka mi řekla, že ses pokusila o sebevraždu. Proč jsi to udělala? Nevážíš si sama sebe? Nevíš, jak moc tě Bůh miluje? Nevíš, že tě Ježíš chce ze všeho vysvobodit?“
„Ne! Co pro mě může udělat? Nemůže pro mě udělat vůbec nic.“
Položil mi několik otázek a já jsem mu na ně odpověděla do nejmenších podrobností. Nakonec prohlásil:

„Takže už jsi vyzkoušela všechno, co ti tvoje náboženství může nabídnout, je to tak?“
„Ano, ale nic z toho mi neposkytlo odpověď. Jak mě Ježíš chce zachránit, jak mě může zachránit? Nikdo mi nemůže zabránit, až se znovu pokusím zabít.“

„No dobře, tak máš v plánu zabít se. Já s tím nemůžu nic provést, ale udělala bys jednu věc pro mě? Zkusila bys jednu věc?“ Nedal mi čas na odpověď. „Odlož sebevraždu o pár dní, abys mohla poznat Boha, kterého znám já, a uvidíš, co si o tom všem nakonec budeš myslet. Ukážu ti, jak můžeš poznat Ježíše osobně. Můžeš s ním pár dní chodit. Uvidíš, jak se k tobě chová a jaký vlastně je. Pokud pro tebe Ježíš nic neudělá, pokud neudělá nic s tvou depresí, potom se můžeš zabít.“

„Pastore, můj život je úplně zpackaný, jak by mohl Bůh všechno napravit?“
„Zkus to a uvidíš.“ Když se za mě modlil, mohla jsem v jeho hlase slyšet, že pláče a že o mě má skutečný zájem. Na konci modlitby jsem vzlykala také. Plakala jsem, modlila se a činila pokání ze svých hříchů.

O několik týdnů později nám volala nějaká křesťanka a pozvala mě i matku na návštěvu k sobě domů. Začali jsme se společně scházet a studovat křesťanství. Měla jsem strach, abych znovu neskončila u nějakého podivného náboženství a tak jsem měla řadu otázek. Kdykoli mi něco nebylo jasné, zavolala jsem do redakce televizního pořadu a zeptala se. Trpělivě na moje otázky odpovídali, dokud jsem nezískala zpět ztracenou jistotu.
Po pastorových modlitbách a zodpovězení mých otázek byla moje víra v Krista neochvějná. Konečně jsem věděla, že mě Ježíš Kristus zachránil. Mohla jsem si dovolit riskovat být šťastná. Ke stejnému rozhodnutí dospěla i matka. Začaly jsme navštěvovat společenství a naše životy začal naplňovat pokoj. A také zázraky.

Matka si přestala píchat kortizonové injekce a vstala z postele. Uzdravila se. Šokovaní lékaři se ptali: „Jak mohla roztroušená skleróza jen tak zmizet?“ Matčino uzdravení přivedlo k Ježíši i mého otce. Na křesťanský televizní pořad se teď díváme všichni.
Přestala jsem užívat prášky na spaní a deprese. Neberu si ani jeden! V noci spím úplně skvěle. Jsem stále šťastná. Nic mě netrápí a jsem naplněná radostí; radost z toho má i moje arménská přítelkyně. „Neměj strach, budu stále s tebou, ať se stane cokoli,“ slíbila mi.

Veškerou lásku a oddanost, kterou jsem se snažila dát svému manželovi – lásku, kterou nikdy nedokázal opětovat – nyní dávám Ježíši. On mě za ni obdařuje trpělivostí. Je to úžasné. Od doby, kdy naše rodina přijala spásu a vysvobození, všechno v našich životech je zase takové, jaké by mělo být. Máme nové přátele, kteří nás mají rádi a my máme rádi je. Všichni byli svědky matčina uzdravení a mohou vidět i moji proměnu. Díky svědectví naší rodiny přicházejí ke Kristu další příbuzní a přátelé.

Každý čtvrtek zveme lidi k nám domů na večeři. Když spolu po jídle sedíme, povídáme si a usrkáváme čaj, zapneme televizi a prohlásíme: „Ten pořad vypadá zajímavě. O čem asi bude?“ A všichni se začnou dívat společně s námi. Zírají na obrazovku, jako by k ní byli přikovaní. Osmdesát procent lidí, které jsme k Ježíši přivedli, se s ním poprvé setkalo právě prostřednictvím tohoto televizního pořadu. Když se dívají, stékají jim po tvářích slzy a my je povzbuzujeme, aby do televize zavolali. Nakonec ještě vyřídí: „…a jen tak mimochodem, pozdravuje vás Padina.“

Tito lidé vědí, že jsem dlouhou dobu navštěvovala islámské školy, učila se zpaměti Korán a dostalo se mi vyššího islámského vzdělání. Když ukazuji na místa v Koránu, které si navzájem protiřečí, důvěřují mi; je jim jasné, že velmi dobře vím, o čem hovořím. Kdysi jsem tomu zasvětila celý život.

Před měsícem jsem se s Návidem definitivně rozvedla. Neřekla jsem mu, že jsem se stala křesťankou. Usilovala jsem o to, abych mu dokázala odpustit. Když jsem o své zlobě hovořila s pastorem, řekl mi: „Jestli mu neodpustíš, nedosáhneš takové blízkosti s Bohem, o kterou bys stála.“

Opravdu jsem se snažila, ale stále se mi vracela do srdce nenávist. Občas jsem mu poslala nějaký nenávistný e-mail. Až jednou večer v televizi vysvětlili: „Odpuštění funguje následovně – i když se stanete obětí, musíte za příslušným člověkem zajít a říct mu, že mu odpouštíte všechno, co vám udělal.“

Následující týden jsem prožívala duchovní bitvu. O ničem jiném než o odpuštění Návidovi jsem nedokázala přemýšlet. Bůh se dotýkal mého srdce. Zavolala jsem křesťanům v televizi a řekla jim, že Návidovi odpustit nedokážu a že se s tím prostě nedá nic dělat.
Odpověděli mi: „Pokud mu neodpustíš, zamysli se nad tím, jak velice se odlišuješ od Krista. Visel na kříži, lidé ho týrali. On si však zachoval pokoj. Vůbec nic neřekl.“
„Vy mi nerozumíte. Čekala jsem na Návida tolik let.“

„Kristus na tebe také, a ještě mnohem déle. Na kříži prohlásil, že odpouští, protože lidé nevědí, co činí. Není tohle stejný případ? Netrpěla jsi více než Ježíš, nebo snad ano? Nedokážeš mi předložit jediný důvod, proč bys neměla odpustit.“

Modlitbu odpuštění jsme se modlili společně. Dotkla se mého srdce tak hluboce, že jsem rovnou sedla k počítači a napsala Návidovi: „Prosím tě o odpuštění za všechny ošklivé a nenávistné věci, které jsem ti řekla a které jsem k tobě cítila.“

Krátce poté, co jsem Návidovi odpustila, proběhl v domácím společenství seminář o poznání Boha. Kdykoli v minulosti hovořili o poznání Boha tváří v tvář, omdlela jsem. Měli o mě strach a tak mě odvedli do sousední místnosti a začali se za mě modlit. Ruce mi bezvládně visely podél těla. Nemohla jsem s nimi hýbat. Slabá a vyčerpaná jsem je požádala, aby mě v potemnělé místnosti nechali odpočinout. Cítila jsem se opravdu hrozně. Najednou jsem uslyšela nějaký hlas: „Vstávej!“

Zpočátku jsem si myslela, že se mi to jenom zdá, hlas se však ozval znovu. „Vstávej!“
Ani jsem se nepohnula. Hlas mě oslovil opět, ještě zřetelněji a silněji než předtím. Aniž bych otevřela oči, moje tělo se zvedlo z postele – ne jako obvykle, kdy si člověk sedne a pak se postaví na nohy. Bylo to jako kdyby mě někdo popadl za ramena a najednou jsem zpříma stála. Pastor, vedoucí společenství a ještě jeden člověk, který mě pomáhal přenést do místnosti, vypadali velmi vyděšeně.
Nevěřícně jsem se posadila na kraj postele. „Co se stalo?“
Hlas promluvil znovu: „Vstávej!“

Íránci mají ke Kristu idylický vztah. Jednou v neděli jsme jeli taxíkem do arménského společenství. Všimla jsem si, že řidič má na rukou několik prstenů a na každém vyryté jméno nějakého imáma. Nepochybovala jsem o tom, že bere svátky truchlení velmi vážně. Celou cestu jsme si s ním povídaly o Ježíši. Když nás vysazoval, požádal nás: „Řekněte o mně Ježíši a modlete se za mě.“

Islám je náboženstvím depresí a pilulek. Proměňuje lidi v chodící mrtvoly. Tolik bych toužila hovořit s dívkami z vyšších stupňů islámských škol. Tak ráda bych si s nimi někde sedla a vyprávěla jim, že jsem dostala přesně to, po čem všechny touží. Znám Korán. Dělala jsem věci, které dělají ony. Modlila jsem se všechny modlitby, které se modlí ony. Dělala jsem úplně všechno, ale nenalezla jsem u Alláha ani v islámu spočinutí. Řekla bych jim, aby se obrátily na Ježíše a zjistily, co udělá s jejich životy. Chtěla bych všem Íráncům říct, jak úžasného Ježíše jsem spatřila. Vím, jak jsou unavení a deprimovaní a jak trpí stejnými problémy, kterými jsem trpěla já. Vím, jakou prožívají beznaděj.

Chci odevzdat Kristu celý svůj život. Chci mu vydat všechno, co mám. Už se nebojím, co mi kdo může udělat. Bůh nahradil mé noční můry novou vizí a nadějí pro mě i pro lidi v mém okolí.